Ubytování Loučná nad Desnou

Brána Jeseníků - někdo si možná vzpomene, že tak je označován Šumperk, jak to že také Loučná?Slovo "brána" je neoddělitelně spojeno s představou středověkého města či hradu a je dobře známo, že především hrad neměl jen jednu bránu, že po bráně první, otevírající vstup do předhradí, následovala další, která teprve uzavírala a současně otevírala vstup do vlastního hradu. Jestliže tedy proklouzneme šumperskou "branou" do Podesní, pak se přes Rapotín a Velké Losiny dostaneme až k oné vnitřní "bráně", kterou jako u středověkého hradu chrání mohutná "věž" Mravenečníku. Stojí tu odedávna jako mlčenlivá stráž...Historie zámku...Vízmberské panství vzniklo obdobně jako panství rudské teprve na přelomu 16. a 17. století vydělením osmi vsí v horním povodí Desné a v povodí Merty z mateřského panství losinského.Stalo se tak za Jana mladšího z Žerotína, který nové panství přenechal svým nejmladším synům, pocházejícím z jeho čtvrtého manželství s paní Andělou Ryšanovou z Modřic, Přemkovi a Vilému Bedřichovi.Oba bratři přistoupili proto někdy kolem roku 1608 (po smrti svého otce) k vybudování vlastního sídla na jih od tehdejší obce Rejhotice (dnes součást Loučné; obec Loučná-Vízmberk vznikla až po parcelaci části vízmberského panského dvora roku 1799).Tehdy bylo postaveno jádro zámku a nechybíme, připíšeme-li tuto stavbu na konto u nás již v několika generacích zdomácnělé italské stavební hutě, téže, která o několik let později postavila i rudský zámek pro staršího bratra obou vízmberských stavebníků pana Bernarda ze Žerotína.Přemek ze žerotína, jehož svatba s dcerou jednoho z vůdců odbojných českých stavů Jáchyma Ondřeje Šlika roku 1617 v Praze byla prvořadou společenskou událostí doby, zvěčněnou o oslavným spisem, jehož spoluautorem byl mistr Jan Kampanus, náležel spolu s losinským Janem Jetřichem ke stavovské opozici proti císaři Ferdinandu II.Proto mu byla převážná část jmění konfiskována a musel ji těžce vyplácet.Po smrti Jana Jetřicha roku 1645 zdědil Přemek i panství losinské. Obě panství byla pak znovu, s malou přestávkou let, 1689-1700 spojena až do roku 1761. Tehdy došlo k opětnému rozdělení panství mezi syny Jana Ludvíka.Vízmberk zdědil nejstarší syn Jan Karel, který se však velmi zadlužil a o devět let později byl nucen zámek a panství prodat velehradskému klášteru. Zejména Jan Ludvík si oblíbil vízmberské sídlo daleko víc než mateřský losinský zámek, neboť na Vízmberku strávil většinu života. Neméně si oblíbil vízmberský zámek i učený a uměnímilovný velehradský opat Filip Martin Zuri, který také dal provést na zámku rozsáhlé úpravy.K východnímu křídlu byla za něho přistavěna rozsáhlá zámecká kaple, zasvěcená jeho oblíbeným patronům, slovanským zvěrověstům sv. Cyrilu a Metodějovi. Malby v ní jsou dílem známého pozdně barokního moravského malíře Ignáce Raaba, člena velehradského kláštera.Nedlouho nato byl však velehradský klášter za Josefa II. roku 1784 zrušen a panství se zámkem se stalo majetkem náboženského fondu, který je roku 1833 prodal za 216.050 zl. Antonínu Bedřichovi hraběti Mitrovskému z Nemyšle.I on si vízmberský zámek velmi oblíbil. Byl to právě on, kdo vedle menších stavebních úprav zámeckého interiéru dal provést rozsáhlou úpravu zanedbaného zámeckého parku, který tehdy, v letech 1839-45, dostal v podstatě nynější podobu anglického parku.Duší těchto okrašlovací staveb byl stavební a železniční podnikatel František Klein, velký cestovatel a sběratel, který přinesl do budování parku bohaté zkušenosti z dob svého učení v liechtenštejnské Lednici na Moravě.Zámek choval tehdy také ve svých zdech rozsáhlou a vzácnou knihovnu a sbírku rukopisů hrabat Mitrovských, nyní uloženou v Archívu města Brna.Na zámku pobýval jako častý host a rádce Mitrovského jeden z nejznámějších technických odborníku té doby prof. Rippel, jeden z otců rakouských železnic, na jehož radu byly vrchnostenské sobotínské a petrovické hutě přebudovány na moderní železárny. Na Rippelovo doporučení pak po smrti Antonína Bedřicha Mitrovského v roce 1842 zakoupili vízmberské panství se zámkem a rozsáhlými železárnami železniční podnikatelé bratři Kleinové, povýšení za své odnikatelské zásluhy roku 1859 do šlechtického stavu s přídomkem "z Vízmberku".Z loučenského zámku, který si zvolili za trvalé rodinné sídlo, rozbíhaly se pak nitky jejich rozsíhlé podnikatelské činnosti po celé tehdejší monarchii.V západním traktu zámku v prvním zámeckém dvoře pronajali roku 1849 řadu místností tehdy zřízenému okresnímu soudu a bernímu úřadu, jižní a východní křídlo pak postupně renovovali a přizpůsobovali svému vkusu a moderním tehdy bytovým podmínkám (větší úpravy je možno datovat do 40. a 80. let 19. století).Podnes se zachovaly některé temperou malované tapety s výjevy ze života španělských kolonizátorů v Americe v tzv. dětském pokoji východního zámeckého traktu. Kleinové shromáždili také na zámku poměrně rozsáhlou sbírku obrazů, která je dnes součásti obrazárny velkolosinského zámku.Pečlivě udržovaný zámecký park pak vyzdobili zajímavou pseudogotickou kašnou a četnými litinovými plastikami (např. sv. Huberta aj.), výrobky to sobotínských železáren.Loučenský zámek byl za Kleinů svědkem častých návštěv předních rakouskouherských průmyslníků, s nimiž byli bratři Kleinové spřízněni, Primavestů, Oberleithnerů, Gutmannů a dalších), za předmnichovské republiky a okupace však i některých předních nacistů (K. Henlein, Bach von Zelewski aj.).Po osvobození v roce 1945 se stal zámek majetkem českého státu a většina jeho původního vnitřního zařízení byla odvezena do depozitářů velkolosinského zámku. Od roku 1969 zde probíhaly rozsáhlé stavební úpravy, prováděné šumperskou Skupinou pro údržbu památek, které vrátily celému zámeckému objektu jeho někdejší půvab renesančního sídla, zasazeného do krásného parkového prostředí, jaké nacházíme jen zřídkakde.